Důchod je jen na nás, stát se o své občany už nepostará. Nemá na to peníze

I ve stáří platí, jak si kdo ustele, tak si také lehne. Citace pocházející z osmého fóra Zlaté koruny vystihuje přesně podstatu důchodové reformy pro každého z nás. Zvláště to platí, posuneme-li ji v čase o několik desetiletí dále. Jejím autorem překvapivě není žádný ekonomický analytik, ale známá socioložka a publicistka Jiřina Šiklová.

Důchodová reforma je nutná. Shodují se na tom všichni – veřejné mínění, politici i odborníci. Je skvělé, že si to celá republika uvědomuje, horší už ale, že realizace zatím vázne, i když některé dílčí kroky byly již učiněny. Přesto létají vzduchem miliardy chybějící ve státním důchodovém systému (naposledy cca 20 miliard koncem srpna) na straně jedné, ale na straně druhé není kromě doporučení dvou Bezděkových komisí nic konkrétního, Česko uvízlo v reformní debatě. Češi jsou mistři světa v mluvení o důchodové reformě. Pokud se reforma neudělá v tomto volebním období, tak už se neudělá nikdy, shrnul své dojmy (a možná i odkryl frustraci) na fóru právě Vladimír Bezděk. Čtěte také: Konečně objevená naděje budoucího důchodce

Pět Nečasových cílů

Reformní odpovědnost tedy leží plně na bedrech současné vlády, která má za sebou silnou pozici v poslanecké sněmovně a měla by být tím, kdo po několika letech přešlapování na místě, určí budoucí směr. Největší odpovědnost leží na premiérovi Petru Nečasovi, který měl na fóru také úvodní slovo.

Důchodová reforma by podle něj měla probíhat podle základních doporučení Bezděkovy komise. Oslabovat tedy bude průběžný systém a větší roli bude hrát osobní zodpovědnost každého z nás. Půjde tedy o princip, se kterým je většina z nás seznámena, a možná už i smířena, a dá se jednoduše vyjádřit asi takto – stát dá málo, postarat se o sebe sám budu muset i v důchodu.

K tomuto posunu vede samozřejmě neudržitelná situace veřejných financí, které se v souvislosti s demografickým vývojem řítí do hluboké dluhové pasti. Zároveň s plánovanou změnou, musí podle Nečase přijít také zásadní změna myšlení. Stáří není nečekaná událost, není to ani pojistná událost, je to jistota. Přesto je závislost příjmů důchodců na státu a rozhodování politiků u nás v kontextu EU extrémně vysoká, kolem 95 %.

Aby ale změna pravidel neměla fatální důsledky, kterých se mnozí, a ne úplně neoprávněně, bojí, přichází premiér s 5 cíli, kterých musí v budoucnu realizovaná reforma dosahovat. Specifikuje je takto:

1. cíl – udržení elementární mezigenerační soudržnosti – nesmí docházet k dalšímu rozevírání pomyslných nůžek mezi reálnými mzdami a důchody (tzv. náhradový poměr činí nyní cca 40 %)

2. cíl – důchodový systém musí být odolný vůči demografickému vý­voji

3. cíl – ekonomicky udržitelný systém v dlouhodobém horizontu

4. cíl – systém musí být spravedlivější, což nyní není; musí obsahovat 2 prvky – princip zásluhovosti, a zároveň být záchytnou sítí před pádem do chudoby

5. cíl – systém musí být více nezávislý na politické vůli, musí v něm být více osobní angažovanosti

Pokud reforma nebude realizována, jsou podle premiéra Nečase jen tři možnosti řešení – zvýšit odvody na sociální pojištění (razantně), zvýšit důchodový věk (razantně) nebo udělat z důchodů chudinskou dávku.

Krizová reforma

Když se ale podíváme na to, jakým způsobem by měla reforma proběhnout, nebude nakonec i přes vytyčené cíle pouze kombinací třech zmíněných krajních řešení? Zvýšené odvody na sociální pojištění můžeme vyškrtnout, s tím vláda (i Bezděkova komise) nepočítá, naopak plánuje snížení sociálních odvodů výměnou za vyšší DPH. Je třeba změnit strukturu zdanění. Méně zdanit práci, více zdanit spotřebu, pomohlo by to nejvíce nízkopříjmovým lidem a v důsledku i důchodovému systému, říká k tomu Vladimír Bezděk.

U zbylých dvou krajních možností už ale podobnou jistotu mít nemůžeme. Prodlužování důchodového věku je trend, kterému se nejspíš nevyhneme, bylo by to proti přírodě. A to, jestli se důchody přiblíží chudinské dávce (rozuměj směšné almužně), také nelze úplně vyloučit. Na jedné straně je totiž takřka jisté a velmi výrazné snížení státních důchodů, na straně druhé individuální spoření, ke kterému se Češi zatím nikterak aktivně nestaví (protože na něj, podle výzkumů veřejného mínění nemají). Plánovaná reforma je jen kosmetikou, diverzifikuje se, ale neřeší se to zásadní – pokles náhradového poměru ze 40 na 20 %. Podstata reformy je ve změně uvažování lidí, říká výkonný ředitel Penzijního fondu České pojišťovny Tomáš Matoušek. K tématu na sesterském serveru Podnikatel.cz: Neodložíte ročně 114 tisíc korun? Na slušný důchod zapomeňte

Začněte se starat

Kruh se nám tedy uzavřel a jsme zpět u úvodní citace tohoto textu. O svůj důchod se budoucí senioři (já, vy i oni) musejí postarat sami. I když politici slibují, že státní důchod by měl i nadále pokrýt základní životní potřeby, těžko se tomu pod dojmem demografického vývoje a stavu veřejných financí věří.

Hlavním cílem důchodové reformy je dosažení úlevy pro státní kasu, jejím přímým důsledkem na každého jednoho z nás bude nižší státní důchod. Taková je celá pravda. Stát potřebuje přesunout výraznou část odpovědnosti (a finanční zátěže) na občany. Ti musí, ať se jim to líbí nebo ne, reagovat. Kdo tak neučiní, bude v důchodu muset bědovat v první řadě na sebe samého.

Nezapomínejme na to, že do důchodové reformy každého z nás nepatří jen částka shromažďovaná na účtu soukromého penzijního připojištění. Splácíte hypotéku a můžete kvůli ní na důchod spořit jen několik stovek? Nemusíte si zoufat, v důchodu budete mít kromě naspořených prostředků „za zády“ také vlastní nemovitost. A tím můžete jako senioři ušetřit neplacením nájmu, případně prodejem a výměnou za menší a levnější byt. Základem soukromé reformy každého z nás by měly být také nemateriální „investice“. Za ty jmenujme třeba celoživotní vzdělávání a výchovu dětí.