Je lepší důchod podle zásluhy, nebo naměřit všem stejně?

Poslanecká sněmovna v minulých dnech projednávala ve druhém a třetím čtení tzv. malou důchodovou reformu. Prvotní impuls ke změně zákona vyvolalo rozhodnutí ústavního soudu z loňského roku. Ústavní soud se ve svém usnesení vyjádřil, že státní důchodový systém je příliš solidární. Vyměřený důchod podle něj nemá být pro všechny skoro stejný. Platby na pojistném v průběhu pracovní kariéry jsou pro vyšší příjmové skupiny násobně větší, a tomu by měl alespoň částečně odpovídat i vyměřený důchod. Ústavní soud s tímto odůvodněním platný výpočet důchodů zrušil a nařídil vládě způsob výpočtu změnit.

Malá důchodová reforma oslabí vysokou solidaritu jen mírně

S rozhodnutím ústavního soudu lze polemizovat, je nutno jej však respektovat. Podle nového výpočtu budou mít důchodci s nejvyššími příjmy proto o poznání vyšší důchody. Týká se to zejména deseti procent obyvatel s nejvyššími příjmy (tzv. horního příjmového decilu s příjmy nad 36 tis. Kč měsíčně). Jejich důchod se zvýší z dnešních v průměru 29 % mzdy na 36 % mzdy, to znamená o čtvrtinu.

Výše důchodu ve srovnání s příjmem před důchodem. Současný stav a novela zákona.

Nejnižšímu příjmovému decilu pak zůstanou důchody zachovány, ostatních se změna dotkne jen velmi málo a nepřesáhne 2 %.

Český důchodový systém je velmi solidární, v málokteré zemi jsou tak nízké rozdíly mezi vyměřenými důchody. Kdo vydělával celý život jen 10 000 korun, dostane důchod přibližně 8 800 korun a příjem se mu v důchodu téměř nezmění. Pokud někdo vydělával měsíčně 40 00 korun, jeho důchod bude asi jen třetinový a pokles příjmu dramatický. Ani po změně zákona se solidarita příliš neoslabí. Celkově je tedy změna ve výpočtu důchodů mnohem spíše evoluční než revoluční. Filozofii vysoké solidarity v důchodovém systému mění jen mírně.

V zahraničí je solidarita obvykle daleko nižší, má ale své výhody

Měla vláda sáhnout k radikálnější změně výpočtu důchodů? Objevilo se mnoho názorů, které by mnohem větší změnu navrhovaly. Vždyť český důchodový systém je na první pohled nespravedlivý. Usilovně pracující občany přece připravuje o zaslouženou životní úroveň po létech poctivé práce.
Nezapomeňme ale, že mnohými odsuzovaný český solidární důchodový systém má jednu nespornou výhodu. Procento důchodců, které je v ČR ohroženo chudobou, je z mezinárodního srovnání velmi nízké, a to je pozitivní prvek přispívající k soudržnosti společnosti.

Přiložený graf porovnává, kolik procent důchodců ve vyspělých zemích žije podle definice OECD pod hranici chudoby, tzn. z méně než polovičního příjmu proti střednímu mediánovému příjmu na člena domácnosti (polovina obyvatel má příjem menší než medián a polovina vyšší než medián).

Pokud spolu manželé žijí v důchodu společně, jejich zabezpečení je s výjimkou Španělska a USA poměrně solidní. Jinak je tomu u osaměle žijících důchodců. Na první pohled je zřejmé, že samostatně žijící důchodci jsou téměř ve všech „bohatých“ zemích velmi ohroženou skupinou. V tomto ohledu jsme jednou z mála pozitivních výjimek. V ČR jako v jedné z mála vyspělých zemí funguje důchodový systém díky vysoké solidaritě i pro ně velmi dobře.

Co nejvyšší zásluhovost nebo naopak kompenzace nerovných šancí ve výbavě pro život?

Možná namítnete – ale kde je ta spravedlnost? Má opravdu ten, kdo měl celý život pohodičku, dostat ještě v důchodu za své nicnedělání štědrý důchod?

Tyto otázky zní logicky ze strany dobře vydělávajícího vysokoškoláka. Problém je v tom, že výše odměny za práci není zdaleka zaslouženým vyjádřením odměny za usilovnou práci. O tom, jaká je nebo bude výplata, přece nerozhoduje jen ochota usilovně pracovat. Důležité je také, jakého jsme dosáhli vzdělání, zda bydlíme blízko nebo daleko od Prahy a zda jsme v mládí zvolili kariéru v oboru stabilním či více podléhajícím krizím a globalizačnímu tlaku. Např. událost ztráty zaměstnání znamená pokles příjmu v nové profesi typicky 20 % a více. Prodavačka v hypermarketu rozhodně nepatří k profesím se štědrou výplatou a přitom si za směnu prakticky neoddechne.  Obyvatelé Vysočiny, kde došlo k silnému útlumu průmyslové výroby, hledají náhradní zaměstnání o poznání obtížněji než obyvatelé velkých městských center.

Je pravda, že málokterá země má státní důchodový systém tak solidární jako Česko. Podle publikace OECD z počátku tohoto roku ale trend posilování solidarity nabírá na síle. Např. Švédové, kteří přišli v roce 1999 s moderním konceptem plné zásluhovosti a pružné doby odchodu do důchodu, zjistili, že skupiny s nízkým příjmem by musely na získání slušného důchodu pracovat do 68 –70 let. Ale právě tyto skupiny na trhu mají menší pravděpodobnost dlouhé kariéry. Důsledkem jsou rostoucí výdaje na podporu bydlení a silné volání po obnovení solidarity.

Na státní důchody bylo v roce 2010 vyplaceno 350 miliard korun, což je asi 9,5 % hrubého domácího produktu. Přitom na pojistném se vybralo jen asi 320 mld. a důchodový systém přispěl značným podílem k vysokému schodku státního rozpočtu 150 mld. Na zvýšení důchodů počítaných z nejvyšších příjmů těžko budou nové peníze. Vyšší důchody jedné skupině by musely zaplatit skupiny s nižšími příjmy. Je to z pohledu společnosti žádoucí? Není vysoká zásluhovost ve výpočtu důchodů spíše než spravedlností nevhodným prodloužením důsledku nerovných šancí i po ukončení pracovní kariéry?