Je státní důchod tak, jak ho známe, opravdu takové terno? Nebo systém vydržel jen díky příznivému demografickému vývoji, jehož obrat začíná ukazovat slabiny? A dokázal vždy systém zajistit dostatečný důchod spravedlivě a všem?
Mýtus č. 1: Státní důchod spolehlivě sloužil po celé 20. století
Státní důchody dobře fungují přes 100 let. To nám tvrdí představitelé levé části politického spektra, ale i řada sociologů a ekonomů. Nevím, z jakých údajů vycházejí, ale když jsem nahlédl do historie důchodů v první polovině minulého století, došel jsem ke zcela jiným závěrům.
Pouze posledních asi 50 let zajišťovaly státy prostřednictvím důchodů slušnou životní úroveň, a to jen díky dočasnému souběhu příznivého demografického a ekonomického vývoje. Čtěte také: Penzijní fondy by konečně měly připisovat výnos znatelně nad inflací
Souhlasím, že počátky státních důchodů sahají do 19 století, jako jejich zakladatel je správně citován německý kancléř Bismarck. V 19. století však systém státních důchodů nebyl nikde určen pro široké skupiny obyvatel.
Na území českých zemí bylo univerzální důchodové pojištění dělníků zavedeno až v roce 1926 a OSVČ (mj. rolníků) v roce 1948. V roce 1930 pobíral v Československu důchod jen každý šestý občan ve věku nad 65 let, v roce 1946 jen každý druhý. Jak je vidět z obrázku, procento seniorů bez starobního důchodu se začalo rychle snižovat až po 2. světové válce.
Podíl důchodců ve skupině seniorů nad 65 let
Vývoj důchodového zabezpečení v Československu 1930 – 1956
Mýtus č. 2: Státní důchod přes 100 let zajišťuje solidní úroveň
Opět jsem nahlédl do historie důchodů. A souhlasím s tím, že již před 100 lety existovaly skupiny obyvatel, které měly z povinného důchodového zabezpečení zajištěnu solidní životní úroveň. Příběh ze známého filmu Ostře sledované vlaky, kde se tatínek za práci na železnici dočkal pěkného důchodu a ani mu nebylo 50 let, nelže. Nelže ovšem ani jeho druhá část, která hovoří, že tatínek se chodil dívat na stavební dělníky a ti ho hnali kamením. Na rozdíl od penzionovaného železničáře na důchod totiž spoléhat nemohli. Čtěte více: Je lepší důchod podle zásluhy, nebo naměřit všem stejně?
Až do 50. let dvacátého století slušný důchod dostávaly jen dvě úzké skupiny obyvatel. Zejména státní a veřejnoprávní zaměstnanci a soukromí zaměstnanci úřednického charakteru s důchodem na úrovni cca dvou třetin jejich průměrného platu. Konkrétní představu si je možné udělat např. z následujících údajů o výši měsíční mzdy a měsíčního důchodu z roku 1937:
| Kategorie | Dělníci | Horníci | Soukromí zaměstnanci | VPZ – zřízenec | VPZ – podúředník | VZP – soudce |
|---|---|---|---|---|---|---|
| Měsíční mzda (Kč) | 428 | 981 | 1200 | 1125 | 1450 | 3942 |
| Měsíční důchod (Kč) | 142 | 235 | 787 | 708 | 1200 | 2523 |
Legenda: VZP – veřejnoprávní zaměstnanci
Protože u horníků představoval starobní důchod jen čtvrtinu a u ostatních dělníků jen třetinu běžné mzdy, nevystačil důchod bez podpory rodiny prakticky ani k přežití. Na rozdíl od dnešní situace totiž jen základní položky na výživu, nájemné, topivo a osvětlení představovaly u dělnické rodiny se třemi dětmi v jednopokojovém bytě s kuchyní např. v roce 1930 a 1936 podle šetření statistického úřadu téměř 70 % všech výdajů. Důchod odpovídající třetině mzdy na zajištění samostatné domácnosti stačit jednoduše nemohl.
Že je nezávislost seniorů na podpoře rodiny v posledních desetiletích velkou změnou, dokládají i údaje ze sčítání lidu. Z posledního sčítání vyplývá, že v roce 2001 bylo v ČR registrováno přes 3,8 miliónů obydlených bytů, jinými slovy samostatných domácností. Ve srovnání s údaji ze sčítání roku 1930 je to velký rozdíl. Na území českých zemí, Moravy a Slezska bylo registrováno pouze 2,750 domácností, ve kterých, kromě přednostů domácnosti (živitele rodiny) pobývalo kromě 2,1 mil. manželek a družek a 3,9 mil. dětí také například 813 tisíc ostatních příbuzných, což ve valné většině byli rodinní příslušníci seniorního věku. Čtěte také: Mají děti platit svým rodičům na důchod?
Můžeme na státní důchody spoléhat?
Dnešní společnost je jiná než společnost před 70 – 80 lety. Určitě můžeme spoléhat na to, že budeme dostávat státní důchod, který nás ochrání před chudobou. Určitě nás ale neochrání před poklesem životní úrovně. Jen v průběhu posledních 40 až 50 let (a jen ve vyspělejší části Evropy, kam se, věřím, můžeme počítat) měl stát dostatek zdrojů, aby důchodcům zajistil nejen základní životní potřeby, ale i solidní životní úroveň blízkou úrovni v období ekonomické aktivity.
Tuto vysokou úroveň zajištění umožnil ojedinělý souběh příznivého demografického a ekonomického vývoje:
- Vysoký podíl obyvatelstva mladšího věku
- V mladé populaci byl vysoký podíl zaměstnanců / přispěvatelů na důchody; na rozdíl od současnosti, kdy mezi 18–29 lety je jen 50 % ekonomicky aktivních, po 2. světové válce to bylo daleko více
- Počet důchodců byl výrazně menší než v současnosti
- Věk dožití byl výrazně nižší a doba pobírání důchodu mnohem kratší
- Rychle rostla produktivita práce a klesaly ceny základních životních potřeb
Pouze známe-li svou historii, můžeme dobře pochopit současnost a formovat očekávání do budoucna. Platí to nepochybně i pro směřování důchodového systému. Senioři museli téměř vždy spoléhat buď na podporu rodiny, úspory, příjmy z majetku nebo na ekonomickou aktivitu do vysokého stáří. Příznivé podmínky (z pohledu důchodového účtu) po 2. světové válce jsou minulostí, o čemž svědčí úsporná opatření realizovaná v celé Evropě.
Nechci vyvolat článkem dojem, že důchodci bez podpory svých potomků za 30 let nebudou moci přežít. Nechci tvrdit, že pracovat do 70 let bude naprostou nutností. Univerzální státní důchody nepochybně zůstanou základním příjmem seniorů. Produktivita moderní společnosti je navíc velmi vysoká, struktura životních výdajů se hodně změnila a náklady na bydlení a potraviny nepřesahují 40 % výdajů domácností.
Budeme-li však nadále vycházet ze zcela mylného předpokladu, že solidní státní důchody pro všechny seniory byly prověřeny více než 100letou praxí a není důvod se obávat změny, můžeme se jako budoucí důchodci dočkat v horizontu 20 – 30 let velmi nepříjemných překvapení.
